Klíčový posun ve vztazích

Někdy je celkem zajímavé pozorovat, jak dva zdánlivě odlišní lidé si rozumí. Vnímavějšímu jedinci by se mohlo zdát, že porozumění probíhá i beze slov; stačí pohled nebo gesto, a vše je řečeno. Stav ideál, nemám pravdu? Na druhou stranu se stává, že lidé zdánlivě stejné povahy, řekněme krevní skupiny a statusu, nenacházejí společnou cestu.

Co se děje "pod pokličkou" těchto situací? Proč se nám daří s někým vyjít jak mávnutím kouzelného proutku a s druhým, byť s prvoplánovým nadšením, se ne a ne shodnout?

Tajemství se skrývá v autenticitě, jak dalece je člověk přirozený. Pokud lidé nosí masky, přitahují k sobě takové lidi, které nasazená "maska" oslovuje. Ovšem v průběhu vzájemně stráveného času a konverzace se pravda začne postupně odkrývat. Masky padají a lidé se začínají chovat podle "svého".

V tomto bodě se střetávají naše přirozenosti; naše autentická osobnost. Nikdo nedokáže dlouhodobě zakrývat sám sebe, a to je myšleno jak v dobrém slova smyslu, tak i v tom opačném. Přirozenost vždy zvítězí nad povrchním a uměle vytvořeným dojmem.

Někdy můžeme býti velmi mile překvapeni, jak nás druzí osloví, i když se zpočátku situace mohla tvářit jinak. To není myšleno ironicky, naopak, s velmi příjemným konstatováním s tím předpokladem, že ubereme na tendenci soudit na první dojem. Mluvím o momentech, kdy se z lidí stávají přátelé, partneři. Pak samozřejmě se setkáváme i s opačnými dojmy, které nás mohou i šokovat. Scénář může být různý, ovšem s podobným závěrem. Tito lidé se už jen těžko dobrovolně potkají.

Lidé k autenticitě přistupují různě. Každý z nás má různý názor, jak uchopit vlastní autenticitu. Můžeme si položit otázku: Jak se chovám, když jsem to já?

Lidé se dost často bojí projevit ve své autenticitě. Proč? Bojí se dát najevo svou zranitelnost. Bojí se, že odhalí tu část sebe sama, která kdyby byla napadena, zraní je to. V tomto bodě je ukryta hluboká fikce a současně i obrovský potenciál osobního, ale i kolektivního posunu.

Postupným shazováním masek a opouštěním od umělých póz začínáme přitahovat do našeho života přesně takové situace, lidi a příležitosti, jež nás bezpečně vedou k naplnění našich tužeb. Mluvíme o naplněném bytí, o synonymu štěstí.

Autenticita nás provází na každém kroku nejen v mezilidských vztazích, ale i ve vztahu sám/sama se sebou. Kde začít? U sebe. Ponořit se do nitra a zapátrat po téměř zapomenutých okamžicích bez tendence kontroly, kým jsme a jak toto poznání uchopit v praxi; v každodenním životě v rodině, mezi přáteli, v práci atd.

Syndrom společenské nápodoby mohl diktovat obranný způsob sebevyjádření, ovšem za jakou cenu v životech každého z nás. Pokud spočineme ve vlastním středu, nalezneme cestu k vlastní spokojenosti a vnitřnímu naplnění. Pak budeme vždy vedeni cestou stávat se osobností, která nahlíží na svět kolem sebe jako na kolektivní rodinu, ve které máme každý své významné místo.

A o tom je autenticita: s odvahou dokázat projevit a žít naše dary, talenty a výjimečnou esenci vlastní osobnosti.

Všichni jsme se zrodili k tomu, abychom byli šťastní, tak tedy následujme s odvahou tuto mimořádnou misi ...

♥  

Veronika

***

Na toto téma doporučuji meditaci SEBELÁSKA.